Říká se, že děti jsou radost. A to je pravda. Taky jsou ale hlučné, umanuté, extrémně kreativní v ničení domácnosti a nikdy, opakuji nikdy, nejsou unavené v době, kdy ty jsi.
Zatímco ty si odškrtáváš dny do víkendu jako vězeň, oni vstávají každé ráno s energií malého tornáda. V šest nula pět už mají za sebou malování na zeď, pětiminutový výbuch smíchu z ničeho a první konflikt o to, čí je která bábovka z pískoviště. A to jsi ještě ani nezapnul kávovar.
Záhady vesmíru:
-
Jak je možné, že dítě slyší rozbalování čokolády přes čtyři zavřené dveře, ale nereaguje na tři volání k večeři z pěti centimetrů?
-
Kde se berou ty ponožky, které nikdy nenajdeš? A proč má tvoje dítě jen jednu botu pokaždé, když spěcháš?
-
A jak dokáže naprosto přesně zopakovat slovo, které nemělo slyšet, ale „ukliď si pokoj“ se mu prostě z hlavy neuchytí?
Rodičovství je sport. Ne protože běháš za dítětem. Ale protože každá návštěva obchodního centra s kočárkem je jako olympijský triatlon – běh, přetahování a skok přes hysterii u pokladny. Zvláštní disciplína? Udržet vážnou tvář, když ti dítě oznámí na veřejnosti něco typu: „Maminka dneska nadávala, protože tatínek neumí parkovat!“
Ale víš co? Nakonec si večer lehneš, rozplácnutý jak deka, a dojde ti, že ten malý človíček tě vlastně naučil víc než všechny knihy o osobním rozvoji dohromady. Trpělivost, smysl pro humor, schopnost uklidit rozlitý džus jen pomocí papírového kapesníčku a slovo „ne“ vyslovit třicetkrát za minutu.
Takže jo. Děti jsou radost. Hlavně když spí.
