Ve 30 letech jsem ukončila 13letý vztah s přítelem. Pracovala jsem v Praze, ale necítila jsem se šťastná, něco mi chybělo a láska se zdála nedostupná. Ve 33 letech jsem odletěla s rodiči na dovolenou do Egypta, kde jsem se nečekaně zapletla do klasické „hotelové lásky“ s barmanem. I když jsem podobné příběhy znala, udělala jsem stejné chyby. Věřila jsem jeho slovům a rozhodla se pro velký krok – opustila byt v Praze, darovala všechny věci na charitu a vydala se do Egypta s jedním kufrem. Až na místě jsem zjistila, že mu není 28 let, jak tvrdil, ale pouze 20. První týdny byly idylické – návštěva Luxoru, jeho rodiny, prohlídka památek a slunečné dny. To vše ale bylo financováno z mých úspor a brzy začaly vyplouvat na povrch nepříjemné pravdy.
Po pár týdnech nastal dramatický obrat a kocourek se proměnil na dravou zvěř a to doslova.
Na Vánoce jsem letěla domů zbitá a v šoku, dostalo se mi fyzického i psychického násilí a pachuť znechucení cítím dodnes.
Tehdá, to bylo přesně na Štědrý den. Byli to pro mne velmi smutné vánoce, ale čas plynul a já se dala postupně dohromady.
Po čase jsem dostala pracovní nabídku od kamaráda do Rakouska. Nabídka zněla dobře – lepší práce, více peněz, mělo být zajištěno i bydlení..
RAKOUSKO – LINZ
No netrvalo mnoho dní a já už seděla ve vlaku do Rakouského Lince opět s celým svým majetkem v podobě jednoho kufru. Věci které jsem nastřádala za necelý rok od příletu z Egypta jsem opět dala na charitu. ( Musím říct, že pocit toho, že mám ve svých cca 34 letech jeden kufr hader a kosmetiky a důležitých papírů a jdu začít opět znovu do neznámá byl pro mě svým způsobem osvěžující, odlehčující a asi i vzrušující?) No dneska to považuji za bláznovství, které rozhodně cestou do Rakouska nekončí..
Začátek v Linci nedopadl tak jak měl, z kamaráda se stal neznámý, který nedostal co chtěl, řekl ať opustím nabídnutou střechu nad hlavou a já se opět ocitla na prahu situace “ Co se mnou bude?“
No nic už mi nezbývalo, zapla jsem seznamovací apku znovu, třeba se objeví nějaký Čech a poradí mi, hlavou mi lítaly všechny možné myšlenky. Buď se stane zázrak, nebo pak už nevím… Jak se říká “ Zoufalí lidé dělají zoufalé činy.“
Napsal mi právník, žijící v Linci, podnikatel s vlastním bytem, nabídl mi pomocnou ruku a mě nezbylo než ji přijmout, na ulici jsem zůstat nechtěla samozřejmě . Byl to Afričan. ( Vesmír prostě situace opakuje, dokud si z nich nevezmete co máte…) Přistěhovala jsem se k němu do bytu jako známá z Badoo apky a vznikl z toho zhruba roční vztah. Práci jsem si našla díky České holčině, která mi odepsala na FB inzerát , zda někdo neví o nějaké práci v Linci bez nutnosti němčiny. Německy jsem uměla jako studentka, ale tím, jak jsem ji nepoužívala, jsem němčinu zapomněla, uměla jsem pouze tak nějak anglicky a to se v Rakousku moc nelepíte… Spíš vůbec. Takže jsem nastoupila do prádelny, kde jsem na směnách třídila všemožně znečištěné prádlo pro Rakouské domovy důchodců, no co Vám budu povídat, práce snů…
Rok jsem odjížděla ve čtyři ráno tramvají do práce kterou jsem fakt nenáviděla, ale zároveň jsem byla vděčná, že vůbec jsem měla štěstí bez němčiny pracovat. Uplynul rok a Emanuel tehdejší přítel přišel s tím, že by jsme šli za lepším do Anglie, že bude brzy Brexit a už nebude možnost do Anglie jen tak přejít.
Na to jsem slyšela velmi rychle, anglicky se rozhodně domluvím mnohem lépe a Anglie byla můj sen už po škole, když jsem chtěla odletět jako aupair ( aupair jsem sice byla, ale v Česku v Krušných Horách, když mi bylo 20 let). Pamatuji si, že Emanuel měl nějaký problém s pasem, nebo snad musel dokončit deset let v Rakousku, kdo ví jak to bylo tehda..
A tak mě vyslal zatím samotnou na otočku do Anglie pro NIN a vyřídit nějaké věci. Mluvil o Londýně, že budem v London, London, wow, blondýna z Londýna ( tehdá jsem byla blond) Přistála jsem na Stansted a čekala na vyzvednutí EManuelovo kamarádem, který mě měl doprovodit.
Nikdy před tím jsem v UK nebyla. Nikdo nepřichází ani nebere telefon.. Jsem zoufalá.
Asi po dvou hodinách se kamarád ozval, že nemůže přijet, protože je v práci a ať si koupím lístek do Leicestru, aha to je asi nějaká část Londýna, řekla jsem si… no ok. Jdu si pro lístek, říkám paní lístek do Leičestru prosím, kam? Leicesteeer, Leseter, já nevím a ona ah Lestr? Ano, asi ano, to bude ano, no málem jsem odpadla, 3 a půl hodiny busem? To jako jedu Busem zpět do ČR nebo co? Však jsem přistála u toho Londýna ne??
No.. naštvaná a nemilé překvapená jsem se za několik hodin ocitla v Leicestru. Druhý den jsem si vyřídila potřebné věci a následně odletěla zpět do Rakouska.
V Rakousku jsme hledali intenzivně bydlení, zatím jen pro mě, přítel měl přiletět do tří měsíců. Uplynul ani ne měsíc a byla jsem na cestě zpět do Anglie, Londýn to Teda sice nakonec nebyl ale i tak jsem se opravdu těšila.
Bydlení se nám podařilo sehnat na dálku v Loughborough.
Inzerát nabízel pokoj v sharehousu a zázrakem se nám podařilo uzavřít smlouvu a zaplatit nájem, aniž bych zatím měla práci. Opět jsem přistála Anglii, opět cesta zdlouhavá busem, tentokrát do Loughborough.
Pamatuji si, že když jsem vystoupila z busu a přesto, že jsem měla zaplou navigaci, chodila jsem pořád dokola s tím těžkým kufrem a všechny ulice mi připadaly stejné, všude stejné terasové domky a chvíli trvalo než jsem našla svou adresu. Zděšení v podobě velikosti pronajatého pokoje na sebe nenechalo dlouho čekat, inzerát nabízel fotografie a velikost pokoje vedle, já jsem však dostala pokojík o velikosti kotce pro většího psa. No ale nicméně, byla jsem na místě, střechu nad hlavou jsem měla, postel a skříň taky a tak se začala moje 4 a půl letá etapa v ANGLII.
Druhý den jsem začala hledat práci, navštívila jsem Agenturu na práci a tam jsem byla vyvedena z vlastního omylu, že anglicky tak nějak umím. Nerozuměla jsem tam slečně ani jednu celou větu. Jediné co jsem rozuměla bylo – no tak to máte asi problém.
Posílala jsem tedy životopisy online, většinou na warehousy, manuální práce mi nevadí a spíš ji preferuji.
Po pár dnech se tentokrát na mě usmálo obrovské štěstí, ozvali se mi z warehousu, kde se balila kosmetika do krabiček a obalů, tak jsem se koukla na adresu a nemohla jsem uvěřit vlastním očím, práce byla pět minut pěšky od mého bydlení které jsem si náhodně vybrala z Rakouska, aniž bych věděla kde vybírám, stejně jako někteří vybírají dovolenou náhodným klepnutím na mapu.
Okamžitě jsem práci vzala a i když to byla v podstatě podřádná práce pro Angličany, byla jsem tam spokojená, šlo mi to, trhala jsem díky své zručnosti targety a bylo veselo. Bohužel to byla práce jen do Vánoc, jaro bylo plané období, tak jsem věděla, že po Vánocích se budu muset poohlížet jinde.
ČEKÁNÍ NA NIC
Byl listopad a já stále marně čekala na svého africko rakouského partnera, marně. Pořád se to posouvalo, takže jsem vlastně od prvního dne byla v UK úplně sama s neznámými lidmi v sharehousu, konkrétně se třemi muži, Angličany, no aspoň jsem se učila chtě nechtě britskou angličtinu, to Vám dá víc než bydlet s vlastními.
Potýkala jsem se se zdravotními problémy, stejně tak psychika nebyla nejlepší, spíš špatná.
Emanuel se měsíc neozval vůbec, věděla jsem jen, že odletěl do Afriky, netušila jsem kde přesně je nebo co se stalo.
Ozval se za měsíc, že neměl signál a vlastně to bylo všechno jakoby se nechumelilo .
NÁVŠTĚVA RAKOUSKA, KONEC VZTAHU
Přišel konec roku a s tím i konec v mé sezónní práci ve warehousu. V té době jsem onemocněla nějakou pekelnou chřipkou, kašel dlouhé dny, ležela jsem dva týdny, třetí týden jsem sebrala síly a odletěla navštívit Em ( takhle jsem mu říkala ve zkratce) do Lince. Můj pohár trpělivosti přehršel v momentě, kdy i po mém příjezdu trávil sobotu a neděli ve svém busnisse a já čekala celé dny doma.
Stejně jako na jeho přílet do UK, který se nakonec nikdy neuskutečnil.
Třískla jsem do stolu, požádala ať mě doveze na letiště a vrátila se do Anglie s tím, že je konec, už na tyhle chlapy nemám nervy,..
Dnes to je přes 5 let a já mám doteď své věci v Rakousku někde ve sklepě, od té doby jsem tam nebyla.
COVID
Vrátila jsem se zpět do UK, byl únor a začala se covidová éra vzpomněla jsem si na tu příšernou chřipku co jsem měla přes Vánoce…asi to bylo už ono?
Všechno se postupně pozavíralo a najít práci byl velký problém, spíš nemožné.
Zůstala jsem v existenčních problémech, bez práce budu těžko platit rent, sama v cizí zemi.
Toužila jsem rozjet svůj business v oblasti umění a Hand made, ale byla jsem v zemi krátce a bez možnosti toto všechno financovat.
Přála jsem si někoho najít, aspoň přátele, nejlépe partnera – “ normálního.“
V březnu jsem potkala kluka, Čecha, dal mi pomocnou ruku a přijal u nich v domě v Leicestru, s jeho pomocí jsem našla v práci v Bodenu, což byl warehouse jejich eshopu a vzhledem k tomu, že spoustu zaměstnanců odešlo na covidovou“ dovolenou“ potřebovali zaměstnance nové, kteří budou chodit balit oblečení a pracovat tak jako bylo běžné.
Byla to opravdu zajímavá doba, všude samé rozestupy, nemohli jsme spolu sedět na přestávkách, nosili jsme roušky, ve kterých se dalo sotva dýchat, měření teplot, dezinfekce ( však to všichni dobře víme), ale i tak jsem tam poznala spoustu nových přátel a chodila tam ráda.
Do Čecha se kterým jsem v domě žila, jsem se částečně zamilovala, ale bylo to jen jednostranné a byly mezi námi různé neshody a i toto mě přimělo se postavit na vlastní nohy.
BYT V LEICESTRU, SELF EMPLOYED
Pronajala jsem si tedy vlastní byt, sice mě to stálo skoro celou výplatu, ale byla jsem tam spokojená.
Během následujícího roku se vyskytly ještě nějaké situace a to mě donutilo se ještě párkrát přestěhovat, opět a zase.
V tomto období jsem ukončila práci v Bodenu, otevřela jsem si self-employed a snažila se podnikat.
Měla jsem k tomu také letní brigádu, kde jsem poznala další super kamarádku a pomáhala jsem tam s ošetřovánim pána, který se narodil bez rukou a nohou.
Ačkoliv jsem z toho měla velké obavy a se zdravotnictvím a péči o handicepované lidi jsem nikdy neměla zkušenost, myslím, že jsem to zvládla celkem dobře.
V té době jsem také vytvořila svou první ilustrovanou omalovánku o kterou byl velký zájem a tak jsem se začala ilustraci věnovat naplno.
CORBY
Před tímto obdobím jsem také poznala Renátku Lazebníček, tehda ještě Váňovou a staly se z nás velmi blízké kamarádky, Renča vždycky říká, že mě bere v podstatě jako dceru. No a podzim toho roku, tuším 2021, jsem se nastěhovala k nim do domu a plány byly takové, že spolu budeme spolupracovat. Ilustrace mě však zatím neuživila a musela jsem nastoupit tenkrát v Corby opět do warehousu.
Vydržela jsem tam pár měsíců. Bohužel se během Vánoc a nového roku stalo, že jsem přišla o milovaného dědečka kvůli covidu a bylo to ani ne rok po tom co jsem přišla také o milovanou babičku.
Bylo to velmi smutné období a přesně v tom období jsem také na online seznamce poznala Jakuba, mého nynějšího partnera ( v zimě spolu budeme již 3 roky).
Jakub žil ale v Londýně a zpočátku jsme za sebou odjížděli. Já jsem si do Londýna přála jít, vždycky jsem měla ráda trochu víc rušno a lidi kolem sebe a nějaké možnosti, což v Corby příliš nebylo a tak jsem se odstěhovala do Londýna za Jakubem a on mi dal pomocnou ruku v možnosti podnikání z domu.
Nebylo to však lehké, stále jsem nebyla rozjetá natolik, abych se mohla spolehnout na sebe a své finance a tak jsem si začala hledat práci.
Tam už to tak lehké nebylo najít si práci, možnosti do warehouse moc nebylo a za kasu se mi jít nechtělo.
Dostala jsem nabídku pracovat v konkurenční firmě oproti Jakubovo. Je PPF installer a pracoval s luxusním auty, k sobě do firmy mě nevzal, protože se obával situace, kdy budem spolu 24/7 a tak jsem začala stejnou práci jako on, přesto, že jsem nikdy před tím s auty nepracovala, jen o ulici vedle.
Byla jsem kontrolorkou quality po instalaci ochranného filmu na luxusní auta a postupně jsem se stala i instalérkou. Nebylo to vůbec jednoduché. Byl rok 2023 a Jakubova firma v Londýně bohužel zavírala a on dostal nabídku letět pracovat do nové pobočky do Saúdské Arábie.
Přišel a nabídnul tu možnost i mě, ale vzhledem k tomu, že jsem měla ze Saúdské Arábie poměrně obavy a respekt, rozhodla jsem se zůstat sama na domě který jsme měli pronajatý a v konkurenční práci.
Samotu jsem dokázala zvládat, už v minulosti když jsem byla v mém nejdelší 13 létem vztahu s prvním partnerem, který byl voják tak často odjížděl na vojenské cvičení, nebo misi a já zůstávala sama.
Jakub odletěl a já hlídala dům a jezdila do práce.
Bohužel přišli zdravotní potíže v podobě bolesti zad a znecitlivění nohy, ze dne na den jsem ji přestala cítít, když jsem volala na NHS a chtěla se objednat k lékaři, doktor mi řekl, vezměte si Paracetamol a pokud necitite jen jednu tak je to ok.
Nebylo to poprvé, se zády jsem měla problém odjakživa, ale necítít nohu, to se mi ještě nestalo, tak jsem se rozhodla vzít si dovolenou a odletět do Česka k lékařům, zkrátka jsem měla strach.
Tam jsem se po magnetické rezonanci dozvěděla o výhřezu plotének a že nemůžu to a tamto…
S polomrtvou nohou a zády jsem se vracela do Londýna a v letadle přemýšlela, co jako budu dělat, opět jsem stála na prahu rozhodování a nejistoty, jediné co jsem věděla, že mi doktor nedoporučil zůstat v práci kterou dělám, protože je fyzicky náročná. Zůstala jsem na nemocenské a o měsíc později jsem dala výpověď, protože jsem se do práce vrátit nemohla.
Věděla jsem však, že nemůžu zůstat doma sedět na zadku a být bez příjmů…
Moje umělecká práce mi občas něco přvydělala, ale na přežití to stále nebylo.
POSLEDNÍ PRÁCE V LONDÝNĚ
Neváhala jsem a dala jsem si opět inzerát, jestli někdo neví o práci, která nebude fyzicky náročná. Měla jsem velké štěstí, ozvala se mi sympatická Česka, manažerka ze skladu s doutníky, že potřebují do týmu výpomoc a ať se přijdu podívat a zkusím, zda budu se zády a nohou v mé kondici moci pracovat. Vůbec jsem neváhala. Práce tam mě bavila a opět jsem poznala super kolektiv českých a polských holek.
Na podzim se vrátil Jakub po 6 měsících v Saúdské Arábii a přišel s tím, že dostal nabídku pracovat ve firmě jako manažer a řídit tak celý workshop a zda poletím s ním, že i já mám nabídku. Byla jsem dost na vážkách, měla jsem obavy, tentokrát už po všech nezdarech a kopancích i strach z neznáma, z naprosto jiné kultury, že života v Arabské světě, který už jednou nedopadl dobře, tehdá to však byla zcela jiná situace, uklidňovala jsem sama sebe.
Nicméně finanční nabídka byla téměř neodolatelná jak pro něj, tak pro mě a říkala jsem si, že je to možná to, co mi může konečně trochu změnit život a finanční situaci, možnosti a taky poznám zase jiný kousek světa.
Kolegyně v práci mě povzbuzovaly ať nejsem hloupá, že taková nabídka se neodmítá a ať se nebojím.
Tak jsem se váhavě rozhodla, že do toho půjdu.
Vidina v Anglii pro mě byla co se týká business umění zatím velmi vzdálená, prostě bez finančního polštáře se těžko něco rozjíždí a Hand made už vůbec, je na to potřeba spoustu času a ten jsem kvůli práci a dojíždění každý den prostě neměla.
Taky by zřejmě tohle vzdálené odloučení od Jakuba znamenal takřka jistý rozchod.
SNAD TO VYJDE
Asi jsem prostě neměla co ztratit, ba naopak získat. Začalo kolečko dlouhého vyřizování nejrůznějších potvrzení, povolení, víza, zdravotní testy, zda nejste nemocní, nemáte nějakou infekční nemoc, nejsem těhotná, nejsem trestně stíhaná atd. V tomto mezidobí jsem se začala těšit a nakonec doufala, že všechno vyjde a pracovní víza dostaneme.
Přání bylo splněno a víza jsme dostali a tak začalo opět další kolečko zbavování se věcí, majetku a mého tvůrčího materiálu.
Už jsem ani nevěděla po kolikáté tento proces prožívám a jak je to svým způsobem osvěžující, ale také bolestivé. Začínat pořád od znova…Stále dokola…, kdy už přijde konečně ta doba, že si budu žít svůj sen jako umělec, mít opět vlastní obchůdek, nebo stánek, nebo online obchod, už je to od uzavření mého podnikání v Česku téměř deset let a nikam se neposouvám v tomto.
Jen vím, že už se stěhuji asi po 28. od doby kdy jsem vystudovala školu.
Přišel 9. leden. nebo 11.? Nejsem si teď jistá. Zamkly jsme za sebou prázdný dům a jeli na letiště každý s dvěma kufry. Čekal nás delší let do Rijádu.
Seděla jsem na letišti a přemýšlela o tom, co mě čeká a co mám za sebou.
Egypt, Rakousko, téměř pět let v Anglii a teď Saúdská. V Anglii jsem se téměř nikam neposunula, přispěli k tomu mé osobní problémy.
Nicméně mi přirostla svým způsobem k srdci, víc určitě období před covidem a během covidu, kdy jsem žila v Leicesteru a Loughborough, než Londýn. Ten na mě byl až příliš hektický a plný lidí a chaosu, ale i přesto jsem milovala možnosti které nabízel, možnost jít prodávat na známý market na Portobelo Road a možnost mít svůj busines, který se mi zatím nedařil, proto asi pro mě bylo jednodušší Anglii opustit.
Dneska je říjen, jsme v Saúdské Arábii momentálně deset měsíců a myslím, že jsem rozhodne neudělala chybu. Postupně se dostávám z nestability, ať už finanční, tak i životní.
Dávám si dopořádku osobní věci a život.
Práci kterou máme, je sice velmi náročná
psychicky, máme velkou zodpovědnost, ale můžu říct, že mi dává
hodně zkušeností a praxe co se týká toho jak se
buduje velký business, práce s lidmi, jak šetřit finance, jak hospodařit, jak plánovat práci, komunikaci se zákazníky, jak propagovat, jak si mohu dělat analýzy a podobně.No a v neposlední řadě jak pracovat se stresem. Do budoucna se mi tyhle zkušenosti mohou velmi hodit do mého vlastního podnikání.
Možná by bylo fajn se vrátit trochu na začátek na konci dnešního dne.
Vystudovala jsem uměleckou průmyslovku a jsem tedy grafička a výtvarník.
Od dítěte jsem se věnovala ručním pracem jako háčkování, pletení a kreslila módní návrhy. Vedli mě k tomu doma jak maminka tak babička a prababička a tátovi jsem chodila pomáhat do stolárny se dřevem a výrobou krásného nábytku. Od 6 let jsem toužila být módní návrhářkou a vzorem mi byla Blanka Matragi, která tvoří šaty pro arabský svět a princezny, no kdo by to byl řekl, že o 30 let později budu v Arabské zemi a budu se v práci potkávat s princi a princeznami.
Celý svůj život od dvaceti let balancuji nad tím co vlastně chci dělat, jestli ilustrovat, nebo vyrábět deníky, nebo malovat obrazy, nebo háčkovat a dělat oblečení. Lidé, kteří mě znají z blízka ví, že bojují s tímto problémem. Nicméně poslední měsíce tady v Saúdské Arábii jsem měla možnost se trochu vnitřně uklidnit. Díky práci kterou mám teď netrpím finanční depresí a můžu si tak ujasňovat co vlastně chci já sama ve svém životě, ne to co chtějí ostatní v mém blízkém i vzdáleném okolí.
Víte, je to nerovný vnitřní boj. Jak říkají lidé, dostala jsem dar od boha v možnosti umět ilustrovat a malovat, ale naplní mě to vždy jen na nějaké období a často maluji protože „bych prostě měla“ a je škoda nevyužít talentu.
Ale co naplat, já se vidím někde jinde, obklopená klubíčky, látkami, korálkami, mezi jehlicemi a šicím strojem.
Mnohokrát jsem tendenci vrátit se do dětského snu stát se navrhářkou zazdila tím, že prostě neumím perfektně šít, že mě naši na navrhářskou školu nedali a že mám smůlu.
Jenže tady jsem si uvědomila jednu věc, nebo spíše fakt. Nikdy není pozdě, byla jsem líná a netrpělivá se učit nově šít. Ale když jsem se mohla naučit „oblékat auta“ mohu se naučit i šít. Na umění a ruční práci jsem nikdy nezanevřela.
Takže ať jsem byla kdekoliv, vždy jsem tvořila nebo malovala, ale nikdy jsem pořádně nic nedotáhla do konce, ať už z finančních důvodů, nebo kvůli špatné organizaci, nebo vlastní Nevyrovnanosti v tom co vlastně chci, kým jsem a kde chci být.
Když mi bylo dvacet jedna a byla jsem po škole a měla za sebou práci aupair, rozhodla jsem se jako nezkušená pro podnikání, otevřela vlastní obchody z ničeho a byla tvrdohlavá, že já to prostě chci, byť si to nemohu dovolit.
Toto neuvážené chování nezralé jednadvacítky mě dohnalo až k finančním problémům a mé životní nestabilitě, věčného zkoušení nových začátků a stěhování.
Nikdy jsem však nelitovala jediného kroku v mém životě, ať už jsem stála na jeho prahu v dramatické životní situaci v Egyptě, v prádelně na špinavé prádlo pro domovy důchodců v Rakousku, na mé cestě do Londýna, která do Londýna nakonec nebyla, kroky ke dveřím ke svému prvnímu obchodu kde jsem se chtěla živit háčkováním a propletla doslova noci i dny, kroků které byly bolestné, zoufalé, ale i krásně bláznivé a ohromující.
Tohle všechno mi dalo do života neskutečně mnoho, poznala jsem různé kultury nejen z pozice turisty, ale člověka žijícího v dané zemi, přátele, zvyky, tradice, zkusila jsem si žít v mnoha pronájmech, městech a několika státech, zkusila jsem spoustu druhů zaměstnání a nikdy jsem se nevzdala umění a ručních prací.
Za dva týdny mi bude 39 let, jsem tedy na Prahu čtyřicítky a můj mozek a srdce balancují nad možností mít ještě dítě, které se mi zatím nepodařilo mít a naději v to, že budu v budoucnu mít vlastní ateliér / butik nebo obchůdek.
Vím, že moje vášeň k módě, látkám, klubíčkům je prostě už jasná a jasnější než ilustrace.
Proto jsem se rozhodla a také jsem tak udělala, přihlásit se do Akademie šití a pracuji na sobě a na svém novém umu. Moje výplata mi umožňuje kupovat si potřebné látky a vybavení a neskutečně mě to a baví, minimálně pro sebe si teď tvořím vlastní garderobu.
Ano napadaji mě myšlenky otevřít si obchůdek s krásnými šaty a abájemi tady V Rijádu, přesně se tu hodí ten styl, který mě táhne, skleněné korálky se tady nádherně lesknou pod zlatavým sluncem a luxus zde můžete vidět na mnoha místech, nejen u nás v práci, kde pracujeme s nádherným auty jako jsou Rolls-Royce, Bentley, Ferrari, Aston Martin, Porsche a jiné.
Život je tady v něčem jiný a v něčem stejný, chybí mi čerstvý vzduch a krásná Evropská příroda, móda kterou lze vidět na ulicích všude jinde tady je vidět zřídka.
Ženy si tady kupují nádherné luxusní kousky oblečení, ale schovávají je pod černými hábity a i když už mohou řídit auta a více se odhalovat, nemusí chodit za doprovodu můžu a spoustu věcí je tady jinak než před pěti lety, tak stále tradice vítězí a určitě ještě dlouho bude. V ulicích je stále převládajíci do černé zahalená žena, muži v bílé.. Chybí mi déšť, ale i tady i občas prší a co nejvíce chybí mi rodina, Anglie přece jen byla blíž…
Partner už se tady vidí minimálně na pět let, ale já už podle životních zkušeností moc neplánuji.
Sny mám, to ano, nemůžu si teď stěžovat na to, že bych se měla špatně, to v žádném případě. Ale všechno má své pro a proti a každé wow je vykoupeno něčím jiným.
Chvílemi si neumím představit tady žít léta, pomalu celý rok s klimatizací, v létě úmorné vedra, nánosy prachu a písku, téměř žádná zeleň, do Česka daleko.
Na druhou stranu jsem dostala možnosti, které bych asi možná v Česku, nebo Anglii nedostala a děkuji za tu možnost každý den.
Kdo ví, je to příběh na pokračování kterému udává směr sám život i já.
Momentálně žiji šest dní v týdnu prací, koncentruji se na sebe a své zdraví, které občas pokulhává a když mám energii a sílu, tvořím a šiju, pletu a háčkuji a zůstávám v naději na svůj sen…
Když teď pročítám svůj vlastní příběh a životní cestu, přijde mi tak trochu tragikomický.
Za odvahu a důvěřivost bych si dala korunu a za hloupost druhou…
Znám se však již velmi dobře, jsem štír, když si něco moje mysl umane, musím to zkusit, nedalo by mi to spát. Dneska už nejsem takový hazardér jako jsem byla dříve, ale i tak nepřestávám být člověkem, který bude hledat cestu k tomu co mě má v životě naplnit.
Vase Nikola Niki
Jedna odpověď
asf