Lucie seděla nervózně v kavárně, popíjela studenou kávu a každých pár vteřin se dívala na hodinky. Čekala na svou internetovou známost, kterou si domluvila přes seznamku. Profilová fotka slibovala charismatického muže s okouzlujícím úsměvem, ale jak už to bývá, realita si občas ráda zahraje vlastní hru.
Po dvaceti minutách konečně dorazil. Měl sice stejné vlasy jako na fotce, ale místo okouzlujícího úsměvu měl výraz, jako by právě uvízl ve výtahu s bandou nespokojených úředníků. „Ahoj, ty jsi Lucie?“ zamumlal a ani se neobtěžoval sundat si sluneční brýle.
„Ano, ráda tě poznávám!“ odpověděla Lucie s nuceným nadšením. Posadil se a objednal si pivo. Když číšník odešel, vytáhl telefon a začal projíždět sociální sítě. Lucie si odkašlala. „Tak co děláš ve volném čase?“
„Hodně hraju videohry,“ odpověděl stručně, aniž by zvedl oči od displeje.
Lucie se snažila zachránit situaci. „A co nějaké koníčky?“
„Jo, mám rád auta,“ řekl, ale víc ho očividně zaujal nový příspěvek na Facebooku než jejich konverzace.
Snažila se tedy pokračovat: „Máš auto?“
„Ne, ale plánuju si ho pořídit… někdy… možná.“
Konverzace byla tak živá jako mrtvá baterie. Lucie začala přemýšlet, jak se co nejdřív elegantně vytratit. V tom jí pomohl osud – nebo spíš číšník, který přišel s tácem plným pití. Nějak se mu podařilo zakopnout a vylil na jejího společníka nejen jeho pivo, ale i karamelové latté určené pro vedlejší stůl.
Muž vyjekl a vyskočil. „To snad ne! Ty jsi úplně neschopný!“ zařval na číšníka, který se začal omlouvat. Lucie využila zmatku, rychle vyskočila, hodila na stůl pár bankovek a pronesla osudnou větu: „Bylo mi ctí, ale myslím, že nejsme pro sebe stvořeni.“ A než si to mohl rozmyslet, zmizela ze scény rychlostí světla.
Cestou domů se smála sama sobě. Ne každé rande musí skončit happy endem – někdy stačí, že člověk unikne včas.
