Dřív jsem řešila, co si kdo pomyslí.
Jestli jsem dost dobrá. Dost milá. Dost hezká. Jestli jsem náhodou někoho neurazila, když jsem řekla, co si myslím.
Dnes?
Dnes si hlavně hlídám, jestli mám nabitý telefon, kde jsem položila brýle a jestli jsem si opravdu udělala kávu… nebo jsem si ji jen plánovala udělat.
Po padesátce totiž člověk pochopí jednu zásadní věc:
Ne každý problém je můj problém.
A to je, prosím pěkně, objev skoro na Nobelovu cenu.
Nemusím zachraňovat celý svět.
Nemusím odpovídat každému.
Nemusím chodit tam, kam se mi nechce.
A když řeknu NE, nemusím k tomu přikládat třístránkové vysvětlení, potvrzení od lékaře a dva svědky.
Začala jsem si život trochu třídit.
Lidi, kteří přinášejí radost – nechat.
Lidi, kteří přinášejí drama – omezit.
Starosti, které nemůžu změnit – vyhodit.
Kalorie v dortu – nezkoumat.
A hlavně už jsem přestala čekat na chvíli, kdy budu dokonalá.
Protože kdybych na ni čekala, možná bych se taky nedočkala.
Takže si raději užívám život taková, jaká jsem.
Někdy rozcuchaná.
Někdy unavená.
Občas protivná.
Někdy zapomenu, proč jsem vůbec přišla do kuchyně… ale zase si tam můžu rovnou udělat kávu.
Už nepotřebuji, aby mě měli všichni rádi.
Úplně mi stačí pár opravdových lidí, moje rodina, zdraví, smích, klid… a ideálně někdo, kdo mi občas připomene, kam jsem dala telefon.
A víte, co je na tom věku vlastně nejlepší?
Člověk už konečně pochopí, že život není soutěž krásy, popularity ani dokonalosti.
Je to naše jízda.
Takže se směju nahlas.
Říkám, co si myslím.
Nosím, co se mi líbí.
Dělám věci, které mi dávají radost.
A názory lidí, kteří můj život nežijí?
Ty už si opravdu nemusím dávat do kabelky. Mám tam dost jiných krámů.
Můj život. Moje pravidla. Moje radost.
A jestli se to někomu nelíbí?
No…
Po padesátce už mám konečně věk na to, abych to přežila.
